Nacistická historiografie v hojné míře podsouvala pod archeologické informace úvahy, na něž se později odvolávala jako na vědecké závěry. Nejčastěji se setkáváme s tvrzením, že původ slovanského obyvatelstva je nejistý, obestřený temnotou a že Slované do středoevropského prostoru přišli jako přistěhovalci. Z toho se pak dalo snadno vyvodit, že zde nemají žádná práva a mohou být tudíž vyhnáni. Právě k tomu také nacistická propaganda dospěla za druhé světové války.

Stačí ovšem upozornit, že ani Germáni nejsou původní obyvatelé v Čechách a na Moravě, ale že do středu kontinentu přišli ze severoevropské oblasti a po několik generací se stěhovali za půdou a za kořistí po celé Evropě. Rozhodně to nebylo mírové poslání. Svědčí o tom kupříkladu tažení Vandalů, kteří se v letech 429 – 554 dostali až do severní Afriky a všude si počínali tak, že dodnes známe pojem vandalismu.

Německá historiografie byla vždy hrdá na tyto výboje. Dávala je za vzor a vytvářela podklad pro bismarkovské tvrzení: "Kam vkročila jednou noha pruského granátnika, je všechno německé“. Střední Evropa pak byla v německých učebnicích dějepisu zcela oficiálně prohlášena za "vlastní germánský životní prostor". Velkou úlohu Germánů uspořádat a sjednotit Evropu" pak převzali Frankové. Když se germánské kmeny dostaly později do bojů s římskou říší, stal se "takto odkrytý východ" výpadovou branou pro národy dorážející z východu. Ty pak musely být zatlačovány po dlouhá staletí, pokud ovšem s jádrem germánského lidu nebo s Říší nesplynuly.Již v učebnicích se dětem vtloukal do hlavy názor, že proti východní Evropě je třeba bojovat, aby kmeny neznámého a temného původu nepronikly na západ. Trpět to prý lze jen tehdy, když se tyto kmeny nechají dobrovolně germanizovat a stanou se organickou součástí německé říše.

Češi žijící v 19. století mezi německým obyvatelstvem v pohraničních okresech získali relativní klid před nacionalistickým útlakem jen tehdy, když se v klidu a pokorně nechali poněmčovat, když mluvili německy. Sudetoněmečtí historikové to v knize "Tisíc let českoněmeckých vztahů" popisují jíž opatrněji: "Původ Slovanů je obestřen tajuplnou temnotou. Vznikl tento lid v zemi samé a žil snad jako vrstva podřízená germánským kmenům, aby teprve po jejich odchodu vstoupil na světlo dějin, anebo pochází z východu Evropy a přišel sem teprve po odchodu Germánů?“

Největší obavu měla nacionalistická německá historiografie a ve stejném duchu vychovaní němečtí politikové, aby se neprokázalo, že Češi jsou autochtony, tzn. původními obyvateli v této zemi. Jen ztěží si lze představit, že by slovanský lid přišel do zcela vyklizené země, kde by nikdo nežil. Slované převzali značné množství zeměpisných názvů keltského původu. Jak jinak by tato jména mohli znát, kdyby nepřišli do styku s lidem, který je užíval? Keltské osídlení je přitom starší, než osídlení germánské.

Dnešní němečtí historikové sami přinášejí doklady, že germánské kmeny opustily českomoravský prostor, ale nejsou si jistí, zda odešli všichni příslušníci kmene. Archeologie zatím nepřinesla doklady o tom, že by došlo k nějaké mnohaleté válce mezi Germány a Slovany. Proto lze připustit, že etnický celek, později označený za Čechy, vznikl spojením s původním lidem za převahy Slovanů. Pochopitelně, že tento závěr je různě vyvracen, neboť argument autochtonnosti by se stavěl proti teorii, že Slované nemají ve střední Evropě co dělat, že žijí v germánském prostoru. Sudetoněmecká propaganda tímto tvrzením za druhé světové války jen hýřila.

A ještě jedna skutečnost vyvolává pozornost. Jde o přepečlivou snahu velmi přesně popsat, kde všude se germánské kmeny usadily, kde bojovaly, kam táhly apod. Také touto cestou se má vytvářet dojem, že pronikat do uvedených oblastí je věc vysoce legitimní. Podívejme se na tuto otázku z českého stanoviska: Historik Franz Bauer popisuje ve své stati Rané dějiny českých zemi po dobu Karla Velikého, že "Slované pronikali po prastarých obchodních cestách přes pohraniční hory: u Tachova a Domažlic do Horní Palce, u Chlumu přes Krušné hory, u Náchoda do Slezska, po starých solných stezkách do Horního Rakouska. V 7. a 8. století pokročilo rozšíření Slovanů na západ ještě dál. Při ústí Labe dosáhli téměř Severního moře a přes Labe a Sálu pronikli do Duryňska a severního Bavorska. Teprve mocná franská říše zastavila jejich pohyb“..

K tomuto tvrzení jen několik poznámek. Protože autor ve své studii současně tvrdí, že Slované přišli Moravskou branou, bylo tudíž Slezsko slovanské a zpětný pohyb od Náchoda do Slezska je nepravděpodobný. Opět se tu vytváří klamný dojem, že Slezsko bylo vždy germánské a bylo jen ztraceno ve prospěch Slovanů. Polští historikové naopak přinášejí tvrzení, že v této době bylo Slezsko slovanské tím spíše, že i země na západ ležící měly lužicko–srbské obyvatelstvo. Franz Bauer nepřipouští, že vystěhovalecká vlna se mohla sama vyčerpat, doznít, zejména ve směru z Čech do Bavorska, Durynska a Rakouska. Je sice pravda, že státy a národy se rozšiřují ve směru nejmenšího odporu, ale historie nezná žádné velké války, které by se postavily na odpor tomuto slovanskému pronikání. Slované tu zmizeli v moři germánské převahy. Český stát se spíše šířil v jiném strategickém směru na východ podél obchodní cesty do Kyjeva. Mnohem podstatnější, vzhledem k německo–českým vztahům, je skutečnost, že žádného českého historika nebo publicistu nikdy nenapadlo z tohoto dočasného proniknutí Slovanů na západ od českých hranic dělat závěry, že tato země nám náleží, že se tam musíme vrátit, že tam máme nějaká práva apod. Tak daleko němečtí historikové ovšem nedošli. Stále v různě kryté podobě podstatně zůstávají u teorie, že Němci mají větší práva než jiné evropské národy, stále zůstávají posedlí velmocenskou úlohou Německa v Evropě.